Kdo tu s námi žije

Kdo tu s námi přebývá

Plch zahradní (Eliomys quercinus)

plh

STUPEŇ OHROŽENÍ: kriticky ohrožený

Tento živočišný druh patří mezi kriticky ohrožené druhy hlodavců v České republice. Jeho výskyt je pouze lokální s nízkou početností. Jedná se o jednoho ze zdejších nejvzácnějších savců. U nás se vyskytuje ještě Plch lesní (Dryomys nitedula), který je také ohroženým druhem. Početnost Plcha zahradního se rychle snižuje. Proto je zařazen v Červené knize PLR a v textu Bernské konvenci je uveden v seznamu chráněných druhů. Plchů zahradních ubývá, protože ubývá i jejich přirozené prostředí, ve kterém žijí. Ochrana tohoto druhu znamená hlavně důsledně uchovat vhodná a osídlená stanoviště. Na podporu populace lze vyvěšovat budky, které mohou plchové využít.

Velikost:

váha – 60-140 g

délka těla – 110-136 mm

délka ocasu -100 – 130 mm

celková délka těla i s ocasem – cca 26 cm

Vzhled:

Plch zahradní má nápadné zabarvení. Základní barva hřbetu a hlavy je šedohnědá až hnědočervená, spodní strana těla bývá naopak čistě bílá a je ostře ohraničená. Po stranách hlavy se táhne od oka výrazný tmavý pruh, zasahující až ke krku. Ocas je vždy kratší než tělo, je pokrytý krátkou tmavohnědou srstí a zakončený černobílou štětičkou prodloužených chlupů. Oči i ušní boltce jsou poměrně velké.

Způsob života:

Z našich plchů je Plch zahradní nejméně vázaný na lesní biotop, dává přednost skalnatým a suťovým terénům (kamenné zídky, zbořeniště..). S oblibou se zdržuje kolem lesních chat, seníků, krmelců i osamělých stavení. Jeho stanoviště mohou být i lesní paseky, sady, zahrady nebo vinice. Vyskytuje se vždy v relativně chladných a vlhkých místech. Na velmi vhodných biotopech žijí 3 až 4 zvířata (po osamostatnění mláďat je jich až 6) na ploše 1 ha. Stejně jako jiní plši je tvorem výhradně nočním s vrcholem aktivity mezi 20. a 4. hodinou a orientuje se hlavně sluchem. V době páření se ozývají jasným “cú”, jinak opět charakteristickým vrčením.

Potrava:

Ze všech druhů plchů u nás se nejčastěji zdržuje na zemi než na stromech a je nejvíce masožravý. Tomu odpovídá i složení potravy, která je z 80% živočišná. Živí se zejména hmyzem a bezobratlými živočichy, drobnými savci i ptačími mláďaty a vejci. Z rostlinné potravy převažují různé druhy ovoce a semena stromů, méně pupeny i listy,na které se soustřeďuje teprve k podzimu.

Přezimování:

Zimní hnízda jsou větší, suchá, dobře vystlaná trávou a listím, dostatečně chráněných před velkými mrazy. Pro zimní spánek si vybírají dutiny ve stromech, skalách, podzemních norách jiných hlodavců či krtků nebo v různých skrýších v chatách a srubech. Obvykle v jednom hnízdě přezimuje i více jedinců pohromadě. Během hibernace ztrácejí jako všichni plši 40 až 50 % své tělesné hmotnosti a teplota těla klesá na 5 °C K zimnímu spánku se ukládají v říjnu nebo až počátkem listopadu, probouzejí se na přelomu dubna a května. Aktivní jsou zejména od května do září, kdy si staví letní hnízda z větviček, trávy a listí v korunách stromů, mezi kameny, v senících nebo osamělých staveních. Zavděk vezmou též stromovou a skalní dutinu či hnízdní budku. Uvádí se, že je mnohonásobně odolnější vůči zmijímu jedu než ostatní naši hlodavci (se zmijí často sdílí stejná kamenitá stanoviště).

Rozmnožování:

Doba páření, která se odehrává jednou ročně, nastává ihned po probuzení ze zimního spánku. Po březosti trvající 21 až 23 dní samice vrhá od května do června v průměru 3 až 6 mláďat. Mláďatům se po 19 dnech otevírají oči; jsou kojena 4 týdny a po 5 až 6 týdnech se osamostatňují, ale zůstávají s matkou až do podzimu. Pohlavně dospívají až po přezimování. Nejdelší věk jedinců v zajetí je 5 až 6 let, ve volné přírodě se věku 4 let dožije jen asi 10 % populace.

Výskyt ve světě:

Vyskytuje se ostrůvkovitě v západní, jižní, střední a severovýchodní Evropě (po Ural) i na severu Afriky, chybí na britských ostrovech a na Islandu. Rozšíření v Evropě: ČR, Slovensko, jižní Polsko, střední a jižní Německo, Švýcarsko a Rakousko Ve střední Evropě je považován za pozůstatek fauny teplejších období holocénu a jeho ostrůvkovité rozšíření bylo způsobeno rozčleněním souvislých lesních porostů.

Výskyt v ČR:

V ČR je známý hlavně ze západního pohraničí (západní Pošumaví, Český les, okolí Karlových Var, Krušné hory, Labské pískovce, Lužické hory) a dále ze západního okraje Brd. Na Moravě nebyl zatím výskyt tohoto druhu s určitostí prokázán. Starší údaje z přelomu 19. a 20. století dokládají jeho někdejší výskyt ve středních Čechách (okolí Davle, Karlštejna, Dobříše aj.). Největší populace plcha zahradního se vyskytuje na Šumavě a v Labských pískovcích.

Zdroj: Wikipedie

 

Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra /L./) je středně velký obojživelník a nejrozšířenější evropský zástupce čeledi mlokovitých rozšířený v západní Asii, jihozápadní Africe a zvláště v jižní a střední části Evropy (přesný evropský areál rozšíření viz mapka níže). Mlok skvrnitý je robustní obojživelník s krátkými končetinami, poměrně dlouhým a silným ocasem a malou hlavou se zakulacenou tlamou a vypouklýma očima. Velikost i zbarvení se výrazně mění dle několika poddruhů. Dospělý jedinec je dlouhý 18-28 cm. Nejčastěji se objevují mloci s černě zbarveným tělem se žlutými skvrnami nebo pruhy. V některých lokalitách se objevují i poddruhy se skvrnami pomerančově oranžovými až červenými. Svým zbarvením se blízce podobá americkým axolotlům a stejně jako u nich má jeho barevné skvrnění funkci varovnou a odrazující. Pohlaví se od sebe zbarvením neliší.

Mlok skvrnitý je v České republice dle vyhlášky 395/1992 Sb. silně ohroženým druhem. Velkou zásluhu na tomto statusu má především automobilová doprava a ničení a znečišťování přírodních vodních toků, jezírek a studánek. Platí pro něj také tzv. Bernská konvence, která jej uznává přísně chráněným druhem, který nesmí být pod účelem chovu opatřován odchytem v přírodě a je možné jej získat jen z registrovaných chovů. Druhy žijící na území našeho státu pak lze držet v lidské péči jen na základě udělené výjimky ze zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb.

Chování:

Mlok skvrnitý obývá výhradně vlhké lesní lokality, louky nebo pole v blízkosti vodních toků, jezírek nebo studánek, kam klade každoročně svá vajíčka, zvláště pak preferuje listnaté nebo smíšené lesy. Vyhledává především podhorské lokality, nejčastěji vystupuje do nadmořské výšky pod 1 200 m n. m.

Žije nočním způsobem života, přes den se ukrývá pod listy, kmeny stromů, větvemi, v dírách v zemi nebo pod kameny, kde je chráněn před přímým slunečním zářením. Ze svých úkrytů často vylézá i za deštivých a nepříznivých dnů. Jeho potravou se stávají nejčastěji malí až středně velcí bezobratlovci (žížaly, stonožky, drobný hmyz, pavouci, červi, slimáci aj.), které usmrcuje vysoce účinným jedem. Na přelomu října a listopadu se před nepříznivým zimním počasím schovává do podzemí, kde se drží přibližně stálá teplota.

Mločí jed, samandarin, který vyměšuje ze žláz za očima, není pro člověka příliš nebezpečný, pokud se však nedostane např. do očí, kde způsobuje silné pálení, ale menším živočichům, kteří se ho snaží napadnout nebo kteří se stávají jeho kořistí, může způsobit silné svalové křeče a zvýšení krevního oběhu v celém těle, spojené s obtížnějším dýcháním. Jed ve větším množství pak může takového živočicha i zabít. Díky této schopnosti nemá téměř žádného přirozeného nepřítele, největším nebezpečím je pro něj člověk.

Mlok skvrnitý pohlavně dospívá ve 3. až 4. roce života. Při páření samec samici uchopí zespodu, odloží spermafor na podklad a sklouzne na stranu, takže samice klesne na spermafor. Po vyvinutí vajec v jejím těle (je v našich podmínkách vejcoživorodý) klade přibližně 40 (max. 70) larev o délce 2,2–3,2 cm, které před proměnou dorůstají velikosti až 8 cm. Larvy jsou masožravé, živí se rybím potěrem, drobnými korýši nebo členovci, často se u nich také projevuje kanibalismus. K proměně u nich dochází po třech měsících, v červenci až srpnu. V přírodě se dožívají průměrně 20, v zajetí až 40 let.

Zdroj: Wikipedie
Muflon

 

Muflon (Ovis musimon Pallas, 1762 ) je jediný evropský zástupce rodu ovce.

Areál rozšíření

V prehistorických dobách žili mufloni na evropské pevnině, jak dosvědčují archeologické nálezy kostí a lebek. V době historické žili už pouze na ostrovech Sardinie a Korsiky. Muflon i jeho nejbližší příbuzný ovce muflonní byli dávno v pravěku domestikováni a byli základem chovu domácích ovcí. Je zde však i teorie, že muflon naopak vznikl z raně domestikované neolitické ovce a kolem roku 9000 před. n.l. se dostal spolu s lidmi na Korsiku a Sardinii. Odtud se poté díky lidem opět rozšířil do celého světa. Muflona chovali jak staří Řekové tak i Římané, u nichž byl součástí římských her.

Rozšíření muflonů u nás, kde není pochyb o tom, že šlo skutečně o muflony, probíhalo v druhé polovině 19. století. Nejprve byli roku vysazeni do Staré obory u Hluboké nad Vltavou, odtud se postupně rozšířili do dalších oblastí. Zejména kamenitých a hornatých, kde si mohou obrušovat neustále dorůstající kopýtka „spárky“. V současné době je Česká republika naprostou světovou špičkou v chovu muflonů. Z lesního závoda v Židlochovicích u Brna napřílad pochází 8 z 10 největších muflonních trofejí na světě. I když přesné světové počty muflonů nejsou známy, v České republice žije zhruba 35,8% světové mufloní populace. To, že se v ČR muflonovi tak daří má i své stinné stránky. Zvíře je v mnoha lokalitách několikanásobně přemnoženo a působí značné škody na lesním porostu i přízemní vegetaci.

Potrava

Muflon nepatří mezi vybíravé druhy a spásá i kyselé a tvrdé trávy. V celkovém objemu přijímané potravy tvoří trávy asi 70%, listí stromů a keřů asi 15% a polokeře okolo 10%. Pokud nenajde dostatek a vhodné složení potravy, ohryzává kořenové náběhy lesních dřevin, případně kmeny. Dostal se tedy do rozporu s ekonomickými zájmy člověka. V mnoha oblastech došlo k výrazné redukci nebo dokonce likvidaci muflonů. Muflon je opakem srnčí zvěře, a to nejen z hlediska složení potravy.

Je to typický stádový druh a celý rok žije v různě četných stádech rozdělených podle pohlaví, pouze starší berani žijí raději samotářsky. Základem je rodinné stádo, které vodí stará a zkušená muflonka. Tato muflonka je dobře rozeznatelná podle bílé hlavy. Stádo hlídá s velkou obezřetností. Mufloni mají velmi dobře vyvinutý sluch, čich i zrak a dokážou zaznamenat člověka na vzdálenost více než jeden kilometr.

Rozmnožování

Doba námluv probíhá v listopadu, někdy i v prosinci. Muflončata se rodí asi po 22 týdnech, většinou po jednom, někdy po dvou mláďatech. Mláďata se rodí nejen všem dospělým muflonkám, ale dokonce i silným muflonkám starým pouze jeden rok. Muflončata se rodí již počátkem března a samičky během jara a léta tak fyzicky vyspějí, že koncem roku již přichází do říje. Tyto muflonky pak přivádějí na svět mláďata koncem června. Hlas muflonní zvěře je podobný hlasu ovcí, je to krátké bečení, které již z dálky označuje táhnoucí či pasoucí se tlupu. Varovným signálem při vzrušení je ostré syknutí. Mufloní zvěř má na hlavě rohy, toulce a od paroží jelenovitých se liší tím, že se neshazují, stále přirůstají a jsou produktem kůže jako srst či spárky a nemají charakter kosti. Velké, silně vyvinuté rohy nosí pouze mufloni, kteří je používají při soubojích. Mnohé muflonky je nosí také, jsou však malé nejvýše 16cm dlouhé. Povrch toulců je vrubován a podle vrubů lze poznat věk muflona.

Zdroj: Wikipedie
Puštík obecný

 

Puštík obecný (Strix aluco) je noční pták z čeledi puštíkovití. Je největší sovou běžně se vyskytující na českém území a nejhojnější evropskousovou. Žije v celé Evropě, kromě severních oblastí , v severozápadní části Afriky (severní Tunis, středomořský Alžír a Maroko) a v některých oblastech Asie (jižní Rusko, Kavkaz, černomořské a středomořské části Malé Asie. Na českém území jeho populace kolísá v rozmezí 6-9 tisíc jedinců, na Slovensku žije 2,5-3 tisíce puštíků. Jeho prostředím jsou zejména listnaté, ale i smíšené a jehličnaté lesy, háje i parky, někdy jenomsady a zahrady.

Vzhled

Nenápadná sova o něco větší něž kalous ušatý (obvykle 36-43 cm). Má mohutnou kulatou hlavu a okrouhlý obličej se závojem a hnědočernýma očima. Nohy jsou krátké a opeřené až po prsty, křídla jsou relativně krátká (rozpětí 81-96 cm), široká a zaoblená, ocas krátký. Zbarvení je velmi variabilní, základní barva se pohybuje od šedé přes různé odstíny hnědé až po rezavou, s tmavým žíháním.Samice jsou (jako u všech sov) o něco větší.

Etologie

Aktivní je v noci, živí se převážně lesními hlodavci (myšice, norník), hmyzožravci (rejsek, krtek), dále ptáky do velikosti sojky a obojživelníky.Občasně konzumuje i větší hmyz a výjimečně i ryby. Hlasovým projevem obou pohlaví je hlasité houkání (např. „húú hu huhuhuhúú“, ale je to variabilní), samice často vydává i pronikavé „kivik“. Mláďata vydávají skřeky v podobě „k-sít“.

Rozmnožování

Hnízdo si nejčastěji buduje ve stromových dutinách, vzácně i na hnízdech jiných ptáků (zejména dravců), výjimečně i v budovách, nebo na zemi. S oblibou osidluje velké ptačí budky. Námluvy a výběr hnízda začínají zhruba v půli února (ve středoevropských podmínkách). Samice snáší 1-6 vajec (obvykle 2-5) během první půle března. Vajíčka jsou bílá s jemnými hnědými skvrnkami.

Samička zůstává většinou v hnízdě, které opouští jen sporadicky (hlavně zbavit se vývržků a výkalů), a sedí na vejcích, sameček jí nosí potravu. Po vylíhnutí mláďat (28-30 dnů) je krmí a polyká nečistoty, které produkují, prvních 10 dnů hnízdo prakticky neopouští. Později z hnízda povyletuje a ještě později v noci též loví. Nestává se však, aby hnízdo bylo dlouhodoběji bez dozoru, vždy se v jeho blízkosti zdržuje jeden z rodičů.

Puštík obecný je podobně jako další členové tohoto rodu známý urputností, s níž svou snůšku a později mláďata hlídá. Samice sedící na vejcích napadne cokoliv živého, co by se pokusilo proniknout do hnízda, s rostoucím věkem mláďat rozšiřuje bráněný prostor na okolí hnízda. Bez váhání napadne i velkou šelmu nebo člověka, pokud by se přiblížil ke vstupu do hnízda, přičemž své útoky směřuje na hlavu. Dokáže tak zahnat na ústup značně větší a silnější vetřelce, než je sama. Neopatrného člověka nahlížejícího do hnízda mpže připravit o oko či úplně o zrak.

Zdroj: Wikipedie

Kalous ušatý

 

Kalous ušatý (Asio otus) je středně velký druh sovy z čeledi puštíkovitých hnědého a černého zbarvení s charakteristickým prodlouženým opeřením kolem ušních otvorů, díky kterému získal svůj název v mnoha světových jazycích.

V České republice se jedná o jednu z nejhojnějších a nejrozšířenějších sov vůbec. Jejím přirozeným biotopem jsou převážně řídce porostlé otevřené kulturní krajiny, přes den se často zdržuje v lesích. Obývá všechny kontinenty severní polokoule a izolovaně se vyskytuje také v Africe, na svém areálu rozšíření přitom tvoří celkem 4 poddruhy.

Je aktivní za soumraku a v noci, v zimě přes den se přitom často zdržuje v menších skupinách. V jeho potravě se nejčastěji objevují hlodavci, díky čemuž je považován za užitečného, ale požírá také jiné savce, menší druhy ptáků a hmyz. K hnízdění využívá nejčastěji opuštěná hnízda krkavcovitých ptáků, kam klade 3–7 světlých vajec.

Biotop

Kalous ušatý přednostně obývá okraje lesů v blízkosti otevřených krajin s nízkou vegetací, jako jsou pole nebo louky, vyskytuje se také v močálech, větších parcích, houštinách a skupinách jehličnatých stromů. V zimě se často stahuje blíže k lidským obydlím a může být proto zaznamenán i ve městech.

Výskyt v ČR

V České republice je kalous ušatý po celý rok široce rozšířen. Je také vůbec naší druhou nejhojnější sovou, hned popuštíku obecném, v ČR hnízdí v počtu 4000–7000 párů, a to až po nadmořskou výšku 1000 m. Přes zimu na naše území navíc zalétávají i ptáci ze severní a východní Evropy. Jeho populace je však v současné době zde podobně jako na území mnoha světových států na poklesu.

Zdroj: Wikipedie

Page generated in 0,391 seconds. Stats plugin by www.blog.ca